Přeskočit na:





    Hornický znak na patníku u zámku.
Historický patník byl z bezpečnostních důvodů přemístěn do prostoru vstupu na Obecní úřad Lukavice.


    Pro tyto stránky o historii dolování a chemického průmyslu v Lukavici byly použity údaje především RNDr. Jindřicha Vodičky CSc, Ing. Milana Vorla a Luďka Štěpána. Zvláště díky nim můžeme nahlédnout do slavné historie Lukavice. Mapový zdroj - Česká geologická služba Geofond Kutná Hora, OÚ Lukavice.
    
    Keltské pece byly na Hradišti u Nasavrk v provozu v posledních stoletích před počátkem našeho letopočtu a keltští prospektoři byli výbornými znalci nerostných surovin ve svém okolí a zde je také těžili. A mohly to být právě kutiska železných rud v Debrném, Včelákově, Křižanovicích, Bojanově nebo Lukavici.
    V dalším období je pravděpodobné, že kutací práce neexistovaly. Kolem roku 1150 spadá založení Vilémovského kláštera u Golčova Jeníkova. Mniši tohoto kláštera byli prvními kolonizátory na území dnešních Železných hor, ale i prospektory nerostných surovin. Například z pachtovní smlouvy z roku 1329 ujednané mezi klášterem a Jindřichem z Lichtenburka (jemuž pronajali značnou část Železných hor) vymiňují si pro sebe nálezy rud, zvláště v okolí Křižanovic a Bojanova. Přibližně ve stejné době benediktíni z Podlažického kláštera kolonizují východní část Železných hor a například v Čelákovských horách (Včelákov) na počátku 14. století započali s těžbou rud.
    Je velmi pravděpodobné, že počátky dolování v Lukavici spadají do druhé poloviny 16. století, kdy byl zprvu těžen limonit (tzv. železný klobouk) na výrobu železa. Drobná povrchová limonitová ložiska vznikají na výchozech pyritových hornin, v Lukavici a jejím okolí byla však většinou brzy vyčerpána a při hloubení kutacích jam byly objeveny primární rudy, především pyrit. V místech zvaných „V dolech“ jsou dodnes patrny stopy velmi starých kutacíh prací. Je však možné, že místy byl pyrit objeven zcela náhodně při kopání studní, jak o tom svědčí některé pozdější zprávy. Skutečnost, že doly byly na počátku devadesátých let 16. století zatopené, dokládá existenci hlubších kutacích jam, nejen exploataci drobných povrchových rudných ložisek. Počáteční těžba pyritu spadá do doby panství rodu Kekulů ze Stradonic. Za nejstarší známý doklad o lukavických dolech se považuje list těžaře Michala Urbana z 12. 2. 1609, adresovaný nejvyššímu mincmistru Království českého. Urban ve své stížnosti hovoří i o dolech na síru a pochopitelně i na zlato a stříbro, které jako každý podnikatel rudolfínské doby toužil kdesi v hlubinách země nalézt.
    V pobělohorské době r. 1623 byl zkonfiskovaný majetek včetně lukavických dolů přidělen Františkovi de Couriers. V té době zmatků byla těžba v Lukavici provozována v pachtu drobnými kutéři a byla takřka před zánikem.
    V 17. století patřily doly hraběti ze Schönfeldu. Dne 15. dubna 1703 pronajal zchátralý lukavický důlní závod pražskému podnikateli Šimonu Durstbergrovi, který za něj zaplatil 15 000 zlatých. Zanedlouho však převzali vedení kutacíh prací pražští těžaři, kteří si povolali do Lukavice zkušené saské horníky a rozšířili doly i sirné hutě.
    Nasavrcké statky včetně Lukavice se staly majetkem J. A. Auersperga. V roce 1754 jedná s těžaři o převztí lukavických dolů a sirných hutí do vlastní režie. Stalo se tak po zaplacení odstupného a ratifikaci smlouvy v Kutné Hoře v roce 1755. J. A. Auersperg byl člověk velice podnikavý a prozíravý. Pozval do Lukavice zkušené báňské experty, byl to Alexius Adda z Příbramě a Leonhard z Jáchymova. Přijeli několikrát a dali celkem příznivou zprávu o dolování a doporučili do těžby pyritu a chemické výroby investovat. Od té doby se začaly doly velice rozvíjet a prosperovat. K největšímu rozmachu dolování dochází kolem roku 1790. Karel Auersperg rozšířil hutní a chemickou výrobu. Jeho nástupce Vincenc Karel Auersperg dovedl v době napoleonských válek k největšímu rozkvětu, takže zaměstnával až 300 lidí. Na rozvoj podniku měla blahodárný vliv výstavba železnice z Prahy do Olomouce v roce 1845.
    František Josef Auersperg provozoval kutací práce až do roku 1892, kdy byly doly opuštěny. Příčinou zániku dolů v Lukavici byla velká zahraniční konkurence levnějšího pyritu, značné vyčerpání svrchních partií ložiska a velké náklady na uvažovanou modernizaci dolů. Podle dispozic báňského úřadu v Kutné Hoře z října 1892 byla hlavní Bartolomějská šachta v hloubce asi 20 m zazděna cihlovou klenbou a až k povrchu zasypána. Spodní část šachty, hluboké 110 m, jakož i všechna důlní díla (překopy, slepé chodby), se pak zatopily. Rovněž byl zazděn počátek odvodňovací štoly na 1. patře dolů. Peněžní hotovost z bratrské hornické pokladny byla pak rozdělena mezi havíře-celkem 36 557 zlatých. F. J. Auersperg se však v Lukavici nikdy nevzdal kutacího práva a ještě počátkem 20. století dal hloubit v okolí obce nové průzkumné šachtice. S obnovou těžby snad čekal na příznivější hospodářské poměry.


    Horní úřad na počátku 20. století.


    V roce 1940 prodal poslední žijící příslušník zdejšího auergsperského rodu Ferdinand Auersperg lukavické objekty a přilehlé pozemky ostravskému podnikateli Geislerovi.
    Po znárodnění firmy Geisler roku 1949 připadly nemovitosti do správy místního národního výboru v Lukavici.